Noc byla tichá. Tak tichá, že když Klára zaslechla šustnutí látky za dveřmi ložnice, mohla si být jistá, že to nebyla náhoda.
Dnes večer to bylo jiné. Nebylo třeba slov – všechno, co měli říct, už řekli dřív. Ve zprávách, v letmých pohledech u večeře, v kratičkých dotecích při mytí nádobí. Šepoty se vkrádaly mezi nimi už odpoledne, jako neviditelné ruce, co hladí kůži ještě dřív, než se jí někdo skutečně dotkne.
Ležela na posteli s lehkým přehozem, který by víc skrýval, kdyby pod ním něco bylo. Oči upřené ke dveřím. Čekala. Ne s nervozitou, spíš s klidným vědomím, že to přijde. Že on přijde.
Dveře se tiše otevřely. Vstoupil, bez jediného slova, ale s pohledem, který dokázal způsobit víc vzrušení než jakákoli slova. Nešel k ní hned. Nechal mezi nimi chvíli ticha. V tom tichu byl šepot. Touhy. Vzpomínek. Oboustranného svolení.
Když se naklonil, ucítila jeho dech – teplý, klidný, ale nesený napětím, které se nedalo předstírat. První dotek nebyl na rtech. Byl na jejím kotníku. Hřbet jeho prstů jemně klouzal po její noze výš. Každý centimetr jako by rozsvěcel další nervová zakončení.
Její dech se zrychlil. Šepot vydechnutý z jejího hrdla nebylo slovo, ale čistý pocit. A pak přišlo víc. Doteků. Reakcí. Jeho ruce, její dlaň, jeho ústa, její stehno. Sténání, které se prodralo z jejího hrdla, nebylo hlasité – ale zato opravdové. Tak opravdové, že se s každým dalším dotykem měnilo v téměř tichý výkřik.
Když se jejich těla spojila, bylo to jako prolomení napětí, které mezi nimi viselo už měsíce. Od prvních náznaků až po tuhle chvíli. Tělo se chvělo a přestávalo vnímat čas. Šepoty se stávaly vzdechy. A ty? Ty se měnily v bezdeché výkřiky, které vyplňovaly tmu v Tajné Komnatě.
Bylo to vše, co si přáli. A nic, co by potřebovalo další slova.
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit