Noc byla tichá. Tak tichá, že když Klára zaslechla šustnutí látky za dveřmi ložnice, mohla si být jistá, že to nebyla náhoda.

Dnes večer to bylo jiné. Nebylo třeba slov – všechno, co měli říct, už řekli dřív. Ve zprávách, v letmých pohledech u večeře, v kratičkých dotecích při mytí nádobí. Šepoty se vkrádaly mezi nimi už odpoledne, jako neviditelné ruce, co hladí kůži ještě dřív, než se jí někdo skutečně dotkne.

Klára se zamkla v koupelně. Ale ne kvůli bezpečí. Spíš proto, že ten večer potřebovala být sama se sebou – a se svou fantazií. V zrcadle viděla, jak jí rudly tváře. Nebylo to horkem. Bylo to vzpomínkou.

Na něj.

Na hlas, který jí šeptal těsně za uchem, když jí podal klíč. „Ulož si ho. Ale pozor… dnes v noci ti odemkne víc než jen dveře.“

Ten klíč teď ležel pod jejím polštářem. Malý, lesklý, se stužkou. Zvedla ho a nechala ho sklouznout po holé kůži na krku, až dolů přes klíční kost. Mírné zachvění. Lehce chladil. Nebo to byla ona?